První nápad na vybudování podzemní dráhy v Praze vznikl již v r. 1898 v souvislosti s rozsáhlými asanačními pracemi na Starém Městě. Konkrétní kroky k uskutečnění tohoto nápadu však byly učiněny až v 60. letech 20. století, kdy Praze hrozil neustálý dopravní kolaps. V roce 1974 byl otevřen první úsek trasy C z Florence na Kačerov, o 4 roky později pak první úsek trasy A mezi stanicemi Dejvická a Náměstí Míru. Nejmladší je trasa B, jejíž první úsek byl dostavěn v roce 1985.
Pokud bychom měli jednotlivé trasy metra nějak rozlišit, trasa C by byla nejstarší, trasa B nejdelší a trasa A by bezesporu mohla být označena za nejkrásnější. Pražské metro se ve své době mělo stát výkladní skříní socialistických států a hrdě stát po boku metra moskevského nebo kyjevského. Ve srovnání s nimi však byly jeho interiéry daleko modernější a představovaly to nejlepší, co v dané době na území Prahy vzniklo.
Architekti, designéři a umělci, kteří se podíleli na obrazu metra, patřili mezi elitní špičku naší kulturní scény. Použité materiály v takovém rozsahu by si dnes snad nedovolila ani nejbohatší města. Míru nadčasovosti a exkluzivity architektury metra snad dokazuje i to, že se stalo kulisou pro filmové sci-fi. A dnes je čas ho pomalu znovuobjevit.
Trasa A
Ikonické Áčko se svými eloxovanými hliníkovými výlisky ve tvaru konvexních a konkávních čoček („prsa a antiprsa“ v žargonu kovaných metráků) patří k nejkrásnějším a nejfotografovanějším v Evropě. Hliníkové obklady zde neplní funkci pouze estetickou, ale rovněž praktickou – mají za úkol tlumit zvukové vlny, které vydávají těžké podvozky vlakových souprav.
Interiéry stanic jsou ve své podstatě velmi jednoduchým, ale o to víc vizuálně silným příkladem nadčasové tvorby architekta pražského metra Jaroslava Otruby. Na jednu stranu stanice představují klenby gotických sklepení pod Starým Městem, na druhou jde o pop/ op – artové gesto, které je skvěle chytlavé a „sexy“. Samotný výlisek se dnes stal jistým „must have“ pro každého hipstra a řada z nich je ochotna si jeho kopii pořídit jako dekoraci do svého obývacího pokoje.
Trasa s „čočkami“ začíná na stanici Hradčanská a pokračuje pod Starým Městem a Vinohrady až do stanice Flora, kde najdeme ještě původní integrované osvětlení nástupních lodí. Zdánlivé přítmí tunelových prostor tak podtrhuje původní koncept mysteriózního charakteru historického podzemí.
Každá ze stanic má svou unikátní barvu, která vychází z historie a tradic a nějakým způsobem ji charakterizuje. Například zlatá ve stanici Můstek odkazuje na místo zvané Zlatý kříž, které se v její blízkosti nachází, rudá na Staroměstské zase připomíná řadu významných historických událostí, od Pražské defenestrace přes popravu 27 českých pánů až po Vítězný únor. Za zmínku také stojí stanice Malostranská, která se nachází v sousedství barokní Valdštejnské zahrady (proto je laděna do zelených tónů) a Valdštejnské jízdárny Národní galerie. V zahradě i ve vestibulech se nachází celá řada kopií soch Bernarda Brauna. V kombinaci s mramorovým obložením pak některé momenty prostoru silně připomínají Barcelonský pavilon Miese van der Rohe.
Z dalších stanic na trase pak stojí za zmínku například Želivského, která je unikátní tím, že si zachovala od svého otevření v roce 1980 původní podobu. Je zde možno spatřit i původní systém nepřímého osvětlení eskalátorových tunelů a vestibul zdobí několikametrová kamenná mozaika zobrazující husitského kazatele Jana Želivského.
Trasa B
Béčko je vizuálně poněkud rozmanitější. Stanice trasy jsou jak hloubené (ortogonální), tak ražené (klenuté). Základním materiálem je sklo a keramika. Typickými prvky ve stanicích jsou velkoformátové skleněné obklady nástupišť, keramické obklady, bílé smaltované plechy, nepřímo nasvícené klenby eskalátorových tunelů a masivní žluté světelné tubusy. Pro některé stanice také vznikly výjimečné skleněné obklady, svítidla a plastiky od světově uznávaných autorů, které však bohužel v některých případech ze stanic zmizely.
Jednou z nejzajímavějších na této trase je stanice Anděl (původně Moskevská), která byla vyprojektována architekty z bývalého SSSR, zatímco čeští inženýři na oplátku navrhovali jednu z moskevských stanic, Pražskou. Na bílém mramorovém obložení dodnes visí bronzové odlitky se socialistickými motivy kosmonautů či národního přátelství.
Velmi exkluzivní výzdobu najdete ve stanici Karlovo náměstí, jejíž stěny jsou pokryty skleněnými tvarovkami navrženými světově proslulým sklářem Františkem Víznerem. Vestibul ve směru na Palackého náměstí nabízí jak výtvarné zpracování vitráže za nástupem na eskalátory, tak dvě galerie současného umění v prostorách původních vitrín vestibulu. Ve vestibulu směrem na Karlovo náměstí pak můžete obdivovat dvacetimetrovou mozaiku odkazující na významné počiny Karla IV.
Další umělecké dílo ukrývá stanice Florenc, která dříve nesla jméno Sokolovská podle významné bitvy u Sokolova r. 1943, kde poprvé vedle sebe proti wehrmachtu bojovali českoslovenští a sovětští vojáci. A právě výjev z této bitvy zachycuje kamenná mozaika Oldřicha Oppelta.
Trasa C
Prostory stanic na nejstarší trase metra jsou mnohem jednodušší. Jejich strohost a funkčnost je vyvážena velkorysým použitím a kvalitou materiálů (najdete zde mnoho typů mramorů z různých částí světa). Na vůbec prvních stanicích mezí Florencí a Kačerovem převládá barevná střídmost ze zdobnějšími koncovými stanicemi, kde opět naleznete velkorysé mozaiky a reliéfy. Návazným úsekům trasy pak dominuje keramický obklad za kolejištěm. Významnou roli zde hraje geometrická hra světla.
Jednou z nejkrásnějších stanic této trasy je Vyšehrad. Je jedna z mála, která se nachází na povrchu a díky své poloze skýtá neuvěřitelné panoramatické výhledy na město. V přilehlých veřejných prostorách metra se nachází jedna z nejvýznamnějších uměleckých realizací v metru, geometrická 111 metrů dlouhá opěrná zeď na předmostí Nuselského mostu, jejímž autorem je Stanislav Kolíbal.
Bohatou uměleckou výzdobu najdeme také ve stanici Kačerov, která dříve byla konečnou stanicí trasy. Velkorysý vestibul s vysokým stropem je obložený dřevem a posetý čtvercovými svítidly. Tomuto prostoru dominuje reliéf Vladislava Gaidy vybroušený speciální technikou do hořčicového pískovce. Nalezneme zde i skleněnou vitráž levotočivých spirál, které zakrývají odstavná stanoviště autobusů. V atriu stanice se pak nachází fontána, která ztvárňuje rozpuk poupěte. Posledním výtvarným vstupem je řada grafity „piecu“ v podchodu mezi navazujícími autobusovými nástupišti, mezi nimiž najdeme i slavného Michala Škapu alias Trona.
Zajímavost na závěr
Pro pražské metro bylo navrženo speciální písmo nazvané Metron, které bylo použito nejen v názvech stanic, ale také pro jeho informační systém.